Na úvod předkládaného příspěvku jsem symbolicky zařadila judikát Nejvyššího správního soudu, který zcela pregnantně vystihuje účel průmyslově právní ochrany formou ochranné známky.
Ochranná známka je jedním z nástrojů legálního konkurenčního boje mezi konkurenty, jehož cílem je získat zákazníka, tedy přesvědčit jej, aby si z různě širokého portfolia často homogenních výrobků nebo služeb nabízených různými subjekty pořídil zboží opatřené konkrétní ochrannou známkou patřící konkrétnímu výrobci či dodavateli. To je rovněž hlavním a původním cílem subjektu usilujícího o ochranu označení své produkce prostřednictvím institutu ochranné známky. Obdobné zájmy vedly na mezinárodní i vnitrostátní úrovni k tvorbě a aplikaci známkového práva.[1]
Institut ochranné známky tradičně slouží výrobcům a obchodníkům k ochraně označení jimi vyráběných či jimi dodávaných výrobků a služeb. Tato skutečnost vyplývá historicky z mezinárodněprávní úpravy ochranných známek, což například nepřímo dokládá i text Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek, a to pojem „tovární nebo obchodní známky“. Ochranná známka na straně jedné slouží k snazší identifikaci výrobku či služby ze strany spotřebitelů, a tím usnadňuje jejich orientaci na trhu, na straně druhé usnadňuje jejímu vlastníkovi budovat dobrou pověst a proslulost svého podniku nebo svých výrobků či služeb, a tím je diferencovat od výrobků a služeb nabízených jinými výrobci či obchodníky na trhu. V důsledku uvedených skutečností na straně jedné budování a propagace ochranné známky vyžaduje od jejího vlastníka investování nemalých finančních prostředků, na straně druhé vybudovaná ochranná známka pro něj představuje nemalou majetkovou hodnotu, která zpravidla tvoří nezanedbatelnou část hodnoty jeho podniku.[2]
Na základě výše uvedených právních názorů Nejvyššího správního soudu lze tedy shrnout, že institut ochranné známky jednak odlišuje výrobky či služby téhož druhu pocházející od různých subjektů, identifikuje obchodní původ výrobků či služeb, hovořím o tzv. rozlišovací funkci ochranné známky, a jednak plní funkci soutěžní a ochrannou.
Dále považuji za stěžejní vymezit termín „správní soudnictví“. Myšlenka správního soudnictví v nejobecnějším smyslu vzniká v nerozlučné koherenci s postupnou formulací a uplatňováním lidských a občanských práv, s uskutečňováním představ o demokratickém a právním státě založeném na dělbě státní moci, současně s rozšiřováním působení práva i na oblast vztahů mezi člověkem a veřejnou mocí a přeměňováním takových vztahů z faktických na právní a v neposlední řadě s proměnou poddaného v občana.[3]
V zásadě jde o to, jak zajistit, aby záruky respektování práva, poskytované dosud tak či onak v oblasti soukromého práva a ve věcech trestních, byly rozšířeny i na ostatní vztahy mezi veřejnou mocí a občanem, které se mají stát vztahy právními a pro něž tedy též musí platit zásada, že není subjektivního práva tam, kde není nezávislého soudce, který by ho „nalézal“ a rozhodoval o něm. Východiskem je uskutečnění dělby státní moci, diferenciace práva veřejného od práva soukromého a organizační oddělení soudnictví od správy. Výraz „správní soudnictví“ je mnohoznačný a musí být proto opatrně používán a interpretován.[4]
Především záleží na tom, zda se termínem „soudnictví“ rozumí rozhodovací činnost nezávislých soudů, tedy soudů v technickém smyslu, v rámci jejich pravomoci právními předpisy aktuálně vymezené, anebo zda se termínem „soudnictví“ míří na jednu z funkcí státu ve smyslu materiálním, tedy nalézání práva, rozhodování právních sporů v oblasti práva veřejného. V prvním případě se výrazem „správní soudnictví“ označuje soudní kontrola správy, ve druhém jde o tzv. nalézání práva ve věcech správních, tedy ve věcech, které jsou materiálně věcmi veřejného práva. Rozhodování v takových věcech sice právní řád zpravidla svěřuje orgánům správním, hovoří se pak o tzv. správní jurisdikci, tedy o soudnictví vykonávaném správou, nikoliv zřídka však o nich přímo rozhodují i soudy v technickém smyslu.[5]
Přívlastek „správní“ vyvolává dojem, že se jedná o něco, co přísluší právě výlučně „správě“. Naproti tomu výraz „soudní“ správa může navodit dojem, že jde o činnost soudů v technickém smyslu, ačkoliv ve skutečnosti jde o činnost správy, státní správu soudů. Jde-li o soudní kontrolu správy, může být její označení jako „správní soudnictví“ vnímáno jako zavádějící i tehdy, postaví-li se vedle takových výrazů jako „civilní soudnictví“ či „trestní soudnictví“, protože výraz „správní“ tu nemíří na právní odvětví, správní právo, ale na všemožná rozhodnutí určitého druhu orgánů veřejné moci, respektive správy, bez ohledu na to, kterého odvětví práva se týkají. Mnohdy se výrazu „správní soudnictví“ používá k označení jednotlivých prostředků právní kontroly správy anebo i celého jejich souboru.[6]
Stěžejním cílem předkládaného příspěvku je podat ucelenou právní analýzu relevantních ustanovení českých právních předpisů, právních předpisů Evropské unie a Slovenské republiky, která se explicitně či implicitně dotýkají problematiky správního soudnictví v oblasti ochranných známek, a jejich výslednou komparaci.
[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 A 39/2001.
In: http://www.nssoud.cz/main0Col.aspx?cls=JudikaturaBasicSearch&menu=262.
[2] Tamtéž.
[3] HENDRYCH, Dušan a kol.: Správní právo: Obecná část, 8. vyd., Praha, C. H. Beck, 2012, s. 511.
[4] Tamtéž, s. 511-512.
[5] Tamtéž, s. 512.
[6] Tamtéž.
Celý článek k dispozici níže:
https://static.wixstatic.com/ugd/f2e530_e52295613f644e11ae461c49ce6f41a0.pdf