Předkládaný příspěvek se zabývá rozlišovací způsobilostí ochranných známek, výslovně komparací právního řádu České republiky a Evropské unie v uvedené oblasti. Stěžejním cílem příspěvku je podat právní analýzu relevantních ustanovení zákona o ochranných známkách platného na území České republiky a právních předpisů Evropské unie, která explicitně či implicitně souvisí s institutem rozlišovací způsobilosti ochranných známek, a jejich výsledná komparace. Předkládaný příspěvek zahrnuje interpretaci institutu „rozlišovací způsobilost ochranných známek“. Důraz je současně kladen na interpretaci klíčových doktrinálních termínů, jež výslovně souvisí s institutem rozlišovací způsobilosti ochranných známek, a to inherentní rozlišovací způsobilost a rozlišovací způsobilost získanou užíváním v obchodním styku.
S termínem rozlišovací způsobilost se lze setkat ve všech právních řádech, které zahrnují institut ochranné známky. Na všech teritoriích však jeho interpretace a následná aplikace vyvolává spory nejen v doktríně, ale zejména v rozhodovací praxi. Společnou příčinou sporů spjatých s institutem rozlišovací způsobilosti ochranných známek jsou obtíže při určení, zda předmětné označení má v daném případě dostatečný stupeň rozlišovací způsobilosti, aby mohlo být chráněno institutem ochranné známky.[1]
S ohledem na skutečnost, že institut rozlišovací neboli distinktivní způsobilost ochranných známek jako pojem platného práva není v právním řádu České republiky ani Evropské unie expressis verbis vymezen, kromě výkladu doslovného autorka aplikuje též výklad extenzivní, který způsobí, že dosah interpretované právní normy bude širší, než by tomu bylo při výkladu doslovném.
V níže analyzovaných právních řádech lze shledat dva typy rozlišovací způsobilosti – tzv. inherentní rozlišovací způsobilost a rozlišovací způsobilost získanou užíváním v obchodním styku. Termín inherentní rozlišovací způsobilost znamená, že označení, jež má sloužit jako ochranná známka, je distinktivní, respektive rozlišující, jako takové[2] či tzv. per se – obsahuje elementární pojmový znak definice ochranné známky v podobě institutu rozlišovací způsobilosti a bez dalšího je plně způsobilé zápisu do rejstříku ochranných známek vedeného známkoprávní autoritou dané země či mezivládní organizace. Inherentně rozlišující označení je způsobilé samo o sobě, ze své podstaty, rozlišit obchodní původ nárokovaných produktů a/či služeb.
Avšak i označení, které nemá inherentní rozlišovací způsobilost – není distinktivní již při primárním věcném průzkumu rozlišovací způsobilosti vedeného známkoprávní autoritou – může být zapsáno do předmětného rejstříku, pokud přihlašovatel prokáže, že se takové označení před zápisem do rejstříku ochranných známek stalo užíváním v obchodním styku ve vztahu k nárokovaným výrobkům a/či službám pro přihlašovatele příznačné. Tento typ rozlišovací způsobilosti, v dikci právního předpisu označovaný výlučně termínem rozlišovací způsobilost, doktrína označuje za tzv. rozlišovací způsobilost získanou užíváním v obchodním styku či tzv. příznačnost neboli vžitost, evropská doktrína operuje s termínem tzv. secondary meaning.
Rozlišovací způsobilostí získanou užíváním v obchodním styku se rozumí, že ačkoliv přihlašované označení ab initio postrádá vnitřní rozlišovací způsobilost ve vztahu k nárokovaným výrobkům a/či službám, v důsledku masivního či dlouhodobého užívání na relevantním trhu ji může získat. Uvedené lze uplatnit výlučně za podmínky, že relevantní veřejnost, respektive její převážná část, si dané označení spojí pouze s přihlašovatelem, nikoli ještě s další osobou působící na stejném a/nebo podobném segmentu trhu. To znamená, že přihlašované označení se užíváním v obchodním styku stalo způsobilé individualizovat obchodní původ nárokovaných produktů a/či služeb.
V odborné literatuře a rozhodovací praxi termín rozlišovací způsobilost označuje zpravidla kategorii nadřazenou inherentní rozlišovací způsobilosti a příznačnosti neboli vžitosti. O tom, že označení má rozlišovací způsobilost, se hovoří tehdy, jestliže dané označení je způsobilé rozlišit výrobky a/či služby nebo tuto funkci již fakticky plní. Jestliže ale označení fakticky rozlišuje výrobky a/či služby, vždy platí, že výrobky a/nebo služby je způsobilé rozlišit. Hovoří-li se tedy jednou o rozlišovací způsobilosti jako o inherentní schopnosti označení rozlišovat výrobky a/či služby a podruhé jako o faktickém stavu, kdy určité označení již v praxi rozlišuje výrobky a/či služby, není v tom žádný rozpor. Obsah tohoto pojmu zůstává nezměněn, mění se pouze modalita, v níž je užit.[3]
Předkládaný příspěvek je součástí monografie, jež vzešla jako výstup z interního grantu Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., číslo E04-53, ve znění „Práva na označení v kontextu s evropskou úpravou“.
[1] ČERMÁK, Karel. Rozlišovací způsobilost ochranné známky. Průmyslové vlastnictví. 2000, roč. 10, č. 1-2/2000, s. 22-23. ISSN 0862-8726, s. 22-23.
[2] Americká odborná literatura operuje s termínem „the mark is distinctive as such“.
[3] ČERMÁK, Karel. Rozlišovací způsobilost ochranné známky. Průmyslové vlastnictví. 2000, roč. 10, č. 1-2/2000, s. 22-23. ISSN 0862-8726, s. 22.
Celý článek k dispozici níže: