Vyhledat

PRÁVO PROTI NEKALÉ SOUTĚŽI V KONTEXTU INSTITUTU ROZLIŠOVACÍ ZPŮSOBILOSTI OCHRANNÝCH ZNÁMEK


„Známkové právo musí být interpretováno tak, aby se nikdy neocitlo v rozporu s principem soutěžní slušnosti.“[1]


Stěžejním cílem předkládaného příspěvku je vymezení vztahu mezi institutem ochranné známky, jakožto právem průmyslovým, a právem proti nekalé soutěži, zejména s aspektem na institut rozlišovací způsobilost ochranných známek. Předmětem uvedeného příspěvku je analýza právní úpravy hospodářské soutěže, především zneužití účasti v hospodářské soutěži ve formě nekalosoutěžního jednání, dle právního řádu České republiky. Současně předkládaný příspěvek obsahuje vybrané soudní judikáty z oblasti práva proti nekalé soutěži, ve kterých lze shledat prvky, respektive vazbu na institut rozlišovací způsobilost ochranných známek.


Vztah známkového práva a práva proti nekalé soutěži není v právním řádu České republiky expressis verbis vymezen. Právní úprava známkového práva a nekalosoutěžního práva nejsou ve vztahu lex generalis, ani lex specialis – neexistuje zde vztah obecné a zvláštní právní normy. V praxi je zásah do práv k ochranné známce často současně nekalosoutěžním jednáním. Vlastník ochranné známky je tedy oprávněn domáhat se právní ochrany z pozice vlastníka výlučného práva k ochranné známce dle známkového práva a současně i z pozice účastníka hospodářské soutěže dle práva nekalosoutěžního, pokud jsou ovšem naplněny kvalifikační znaky generální klauzule proti nekalé soutěži.


Úzký vztah mezi známkovým právem, respektive průmyslovými právy obecně, a právem proti nekalé soutěži implicitně vyplývá již z Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 (dále jen „PUÚ“), která v článku 10bis odst. 1 vymezuje, že unijní země jsou povinny zajistit příslušníkům Unie účinnou ochranu proti nekalé soutěži. PUÚ dále v odst. 2 a 3 zakotvila obecný model právní úpravy nekalé soutěže, když právní úpravu diferencuje na tzv. generální klauzuli proti nekalé soutěži a demonstrativní výčet jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže.


Právní úprava nekalé soutěže[2] na území České republiky je s účinností od 1. ledna 2014 upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Dle důvodové zprávy k NOZ návrh ustanovení o hospodářské soutěži zahrnující i právní úpravu nekalé soutěže byl do osnovy NOZ zahrnut především proto, že hospodářská soutěž není omezena výlučně na podnikatele, nýbrž i na jiné soutěžitele, a její úprava zasahuje i soukromá práva a povinnosti dalších osob (například tzv. osob pomocných). Další podstatný důvod dané systematické změny je v tom, že i za situace, kdy je právo hospodářské soutěže upraveno zvláštním zákonem (zákonem č. 143/2001 Sb.), neobsahuje tato úprava soukromoprávní ustanovení, která je tudíž třeba zařadit do občanského zákoníku.[3]


Právní úpravě nekalé soutěže předchází obecná ustanovení o hospodářské soutěži. Ustanovení § 2972 NOZ výslovně stanoví: „Kdo se účastní hospodářské soutěže (soutěžitel), nesmí při soutěžní činnosti, ani při sdružování k výkonu soutěžní činnosti, vlastní účast v hospodářské soutěži nekalou soutěží zneužívat, ani účast jiných v hospodářské soutěži omezovat.“


Primárně je důležité vymezit pojem hospodářská soutěž, respektive posoudit, zda se v daném případě jedná o hospodářskou soutěž ve smyslu shora citovaného ustanovení. Dle analyzovaného ustanovení o hospodářskou soutěž zpravidla nejde v ekonomických vztazích směnných a jim odpovídajících právních vztazích smluvních, dále tam, kde spolu soutěží spoluzaměstnanci a vnitřní útvary téhož subjektu. Jestliže hospodářskou soutěž chápeme jako soutěž na trhu zboží a služeb, pak pod ni nepodřazujeme soupeření v těch oblastech, které nejsou obvykle jako tržní chápány. Uvedené platí zejména o vědě a jejím elementárním výzkumu, za typický příklad lze označit soupeření v žádostech o granty. Jestliže jsou však výsledky vědeckého výzkumu využívány v hospodářské praxi, například ve formě ochranných známek, pak neoprávněné užití takových výsledků jedním právním subjektem na úkor druhého subjektu lze kvalifikovat jako nekalosoutěžní jednání. Obdobně jako ve vědě je tomu i v umění. Vytvoření uměleckého díla jako takové není kvalifikováno jako hospodářské soutěžní jednání, ale pokud je umělecké dílo, jehož součástí může být i ochranná známka, nabízeno na trhu zboží, vstupuje do hospodářské soutěže s jinými uměleckými díly, rovněž s jinými objekty směny. Podle pravidel hospodářské soutěže lze pak posuzovat způsob, jakým bude daný produkt nabízen k prodeji. Pod hospodářskou soutěž ve smyslu ustanovení § 2972 NOZ není podřazována ani soutěž mezi subjekty politického soupeření.[4]


Stěžejní při posuzování, jaké jednání lze subsumovat pod pojem hospodářská soutěž dle shora citovaného ustanovení, je zjištění, které zájmy v jednání hospodářských subjektů převažují a které zájmy si zaslouží obecnější podporu. Při takovém posuzování se uplatňuje ústavní princip proporcionality, princip aplikovaný při kolizi dvou či více chráněných subjektivních práv, respektive metoda tzv. „vážení zájmů“.[5]


Dle judikatury Vrchního soudu v Praze pojem hospodářské soutěže je obecně širší než pouhé soupeření subjektů, jež na trhu nabízejí shodné výrobky a/či služby. I soutěžitelé, kteří na trhu nabízejí výrobky a/nebo služby navzájem nesrovnatelné, se mohou v hospodářské soutěži střetnout jednáním toho z nich, který se snaží pro sebe získat výhodu na úkor druhého soutěžitele.[6]


Ustanovení § 2972 NOZ dále vymezuje pojem soutěžitele jako účastníka hospodářské soutěže a současně stanoví legislativní zkratku „soutěžitel“, přičemž z dikce interpretovaného ustanovení explicitně nevyplývá, že se musí vždy jednat o podnikatele.[7] Soutěžitelem může být tedy i fyzická osoba či právnická osoba – spotřebitel.


Dle komentáře k NOZ rozhodovací praxe z období první republiky chápala hospodářskou soutěž jako konkurenční boj dvou nebo více podnikatelů o zákaznictvo, současně jako snahu rozsah vlastního podniku zvětšit či alespoň udržet na dosavadní úrovni. Jednostrannost takové koncepce spočívala již v tom, že o hospodářské soutěži uvažovala jen v souvislosti s nabídkovou stranou trhu – výlučně mezi podnikateli. Soudobá odborná literatura i judikatura vychází ze skutečnosti, že hospodářská soutěž se může uskutečňovat též na poptávkové straně trhu, tedy i mezi jinými subjekty, než jen podnikateli.[8]


Dle právního názoru Nejvyššího soudu soutěžní vztah je nutno interpretovat v návaznosti na pojem soutěžitele z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži velmi široce, kdy ve vztahu soutěžitelů nejsou pouze přímí sout