Předkládaný příspěvek se zabývá rozlišovací způsobilostí ochranných známek, výslovně komparací právního řádu České republiky, Evropské unie a Spojených států amerických v uvedené oblasti. Stěžejním cílem příspěvku je podat ucelenou právní analýzu relevantních ustanovení zákona o ochranných známkách platného na území České republiky, právních předpisů Evropské unie a amerického známkového zákona, tzv. Lanham Act, která explicitně či implicitně souvisí s institutem rozlišovací způsobilosti ochranných známek, a jejich výsledná komparace.
Předkládaný příspěvek subsumuje interpretaci institutu „ochranná známka“ a institutu „rozlišovací způsobilost ochranných známek“. Důraz je současně kladen na interpretaci klíčových doktrinálních termínů, které výslovně souvisí s institutem rozlišovací způsobilosti ochranných známek, a to inherentní rozlišovací způsobilost a rozlišovací způsobilost získanou užíváním v obchodním styku. Předkládaný příspěvek rovněž pojednává o tzv. kategorizaci ochranných známek dle stupně rozlišovací způsobilosti. S ohledem na skutečnost, že institut rozlišovací způsobilost ochranných známek jako pojem platného práva není v analyzovaných známkových zákonech expressis verbis vymezen, kromě výkladu doslovného autorka též aplikuje i výklad extensivní neboli rozšiřující, který způsobí, že dosah interpretované právní normy bude širší, než by tomu bylo při výkladu doslovném. Předkládaný příspěvek rovněž implikuje reformu ochranné známky Evropské unie, tzv. European Union Trade Mark, dále jen „ochranné známky EU“, v interpretované oblasti.
Nejprve je nezbytné zdůraznit fundamentální rozdíl mezi právní úpravou České republiky, Evropské unie a Spojených států amerických. Práva plynoucí z institutu ochranné známky na území České republiky a Evropské unie vznikají výlučně zápisem do relevantních rejstříků ochranných známek, zatímco práva plynoucí z institutu ochranné známky na území Spojených států amerických vznikají již jejím skutečným užíváním, neboť americký právní systém je založen na tzv. obyčejovém, respektive zvykovém právu, tzv. common law, které bylo vyvinuto na základě soudně vytvořeného systému práva jednotlivých států federace.
Pro získání právní ochrany užívaného označení tedy americký známkový zákon obligatorně nevyžaduje registraci takového označení v podobě ochranné známky, ale v případě, že tak přihlašovatel učiní, získá tím vyšší stupeň právní ochrany, zejména s ohledem na vymáhání práv z ochranné známky, respektive užívaného označení. Ve Spojených státech amerických vedle sebe existuje duální právní úprava, a sice federální a státní právní úprava. Státní právní úprava je ustanovena zákony jednotlivých států federace na podkladě shora uvedeného common law. Je to velmi podobné jako u ochranné známky EU, kdy vedle komunitární právní úpravy týkající se ochranné známky EU současně existuje právní úprava na národní úrovni každého členského státu Evropské unie. Předmětem předkládaného příspěvku bude právní analýza relevantních ustanovení právní úpravy Spojených států amerických na federální úrovni.
Trademark Act of 1946, as amended, dále jen „Lanham Act“, stěžejní zákon o ochranných známkách ve Spojených státech amerických, přijatý v roce 1946, konstituoval současný systém známkoprávní ochrany na území Spojených států amerických. V rámci procesu federální registrace ochranných známek Lanham Act diferencuje tzv. „Principal“ a „Supplemental“ zápis ochranných známek. Titul první Lanham Act, nazvaný „The Principal Register“, subsumuje ustanovení o hlavním federálním zápisu ochranných známek, zatímco doplňkový zápis je upraven v titulu druhém, nazvaném „The Supplemental Register“.[1] Jestliže označení splňuje zákonem předepsané náležitosti, může být zapsáno do shora citovaného Principal Register, prostřednictvím tzv. hlavního zápisu, který označení, respektive ochranné známce[2] poskytuje řadu výhod, zejména nespornost, popřípadě nenapadnutelnost ochranné známky po pěti letech po datu zápisu, zákonný předpoklad platnosti, vlastnictví, rozlišovací způsobilosti či inherentní distinktivity, zákonný předpoklad výlučného práva užívat ochrannou známku v obchodě[3]. Oproti tomu označení, která nesplňují zákonem stanovené podmínky pro zápis do Principal Register, mohou být zapsána do Supplemental Register. Supplemental Register mimo jiné umožňuje registraci popisných označení s nedostatečnou rozlišovací způsobilostí, pokud však dané popisné označení získá užíváním v obchodním styku v čase rozlišovací způsobilost, může být zapsáno do Principal Register.[4]
Předkládaný příspěvek je součástí interního grantu Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., číslo C011-35, ve znění „Rozlišovací způsobilost jiných než slovních ochranných známek v tuzemsku i v zahraničí, včetně kolektivních a certifikačních ochranných známek“.
[1] U.S. Trademark Law. Federal Statutes. Trademark Act of 1946, as amended.
[2] Přihlašované označení lze za ochrannou známku právně považovat až poté, co je zapsáno do známkového rejstříku.
[3] Differences between the Principal Registration and Supplemental Registration. In: Steps to a Trademark. [Online]. [cit. 2016-01-03]. Dostupné z WWW: http://stepstoatrademark.com/principalvsupplemental.html.
[4] U.S. Trademark Law. Federal Statutes. Trademark Act of 1946, as amended.
Celý článek k dispozici níže:
https://static.wixstatic.com/ugd/f2e530_aaa1100f3b884d4381b1d3fa0fd389d7.pdf
Comments